Pozorovat se to dá. Je to nepříjemný, hrůzyplný, už to přestalo bejt neuvěřitelný, děje se to už moc dlouho na to, aby člověk mohl bejt překvapenej.
Z autentickýho člověka se stává kopie rodiče. Přijde to najednou. Po 35 roce. Připomíná to film Moucha, kterej mě jako dítě pěkně dlouho děsil. Člověku vyroste chlup na neobvyklým místě. Pak si dá dohromady co se dělo - a je to jasný.
Jen si říkám - jde to nějak změnit, nebo je to ložený? Třeba to je tím, že jím ten štrůdl, co sem vozí. Čarodějnice do něj plivne slinu a metamorfóza šup, zas je o kus dál.
Co už teda nastalo? Panika v situacích, kdy by se hodil klid.
A co mě čeká? Neschopnost vidět vlastní potřeby a místo toho vrtaní se ve věcech, do kterejch mi je prd. Navíc namyšlenost a servilnost zároveň. A to všechno ve velkým stylu.
Pomohlo by nějaký cvičení na koncentraci? Nebo mi zbejvá jen si to hodit dost včas, aby tu po mně nezůstal obraz plnej děsu.
Myslela sem, že už to mám na háku. Že sem prošla takovejma věcma, že mě nic kromě pohrom nerozhází.
Ten štrůdl se poved.
